Haf!
Ahój! Tak mě tu máte. Dnešek byl celý takový divný, ráno mě panička vykoupala, oddělila od sestřiček a na něco se čekalo. To mi jako mohli říct předem, že přijede zas ta bláznivá s foťákem. No dneska teda necvakala, jen cosi papírovala (hezky to šustilo, ale k jídlu to asi nebylo), ale vlasy má pořád stejně dobrý. Pak mě pustili za ségrama, to bylo príma! Chvilku jsme si hrály, pak mě ta nová čapla a nesli mě dolů. Jako bylo to divný, že jdu sama, holky zůstaly doma...
Pak si mě vzala ještě jiná paní, kterou jsem teda nikdy neviděla, to bych si pamatovala! Sedla si se mnou do auta. Ta s těmi supr tahacími vlasy sedla za volant a jelo se. Hurá, výlet! Z okna to bylo moc zajímavé, to víte, panička nás vždycky zavírala do kenelky, tak to moc neznám, tohle bylo žůžo! Normálně tam bylo nějaké zrcátko a zíral tam z něj na mě pes! Docela brzo jsme se zastavili, panička mě vzala na trávu, akorát jsem nepochopila, co po mě chtěla. Ta druhá se vrátila s flaškou - jejej, pití, žízeň... ale prý musím počkat domů (no to by mě zajímalo, proč to teda neotočej). Chvíli jsem se teda válela té cizí po klíně (bylo mi horko, ale statečně jsem to vydržela, kníkala jen chvilkama, aby na mě nezapomněli, že tam jsem!) a pak jsem objevila místo pod nohama. Tam bylo přeci jen chladněji, hezky to tak houpalo...
Najednou mě zas kamsi nesli. Došli jsme do takového divného domu, spousta pachů a zvuků, cizí psi a takoví divní! Místo chlupů měli peří a místo tlamiček... no hrůza! Ale taky tam viselo spousta zajímavých věcí, některé byly určitě k jídlu! Kolem krku mi cosi navlékli a pak se šlo zas do auta, ale to už bylo jen na chvilku. Vystoupili jsme do úplné tmy, prý nějaká garáž. Z té jsem musela vlézt do takového divného mini pokojíčku, ten se s námi začal houpat - a ještě jedny dveře. A prý "vítej doma". Cože? No to bych se na to podívala. Pěkně jsem si to tam obešla (ale že mi to trvalo), všechno očuchala, našla vodu (a vypila hned půlku misky), ta nová vlasatá panička mi nasypala granule - to jsem slyšela zcela zřetelně! Ale nedala, prý napřed namočit. Z ruky mi ale pár zrníček dala. Mňam! Jako doma...
Pak jsme se šly projít, tamta paní se rozloučila a s novou paničkou jsme šly objevovat okolí. No došly jsme za roh, co vám budu povídat. Domů jsem kupodivu trefila (to mě asi táhly ty granulky), slupla oběd, panička mě vytáhla ještě na jednu vycházku (došly jsme dál, začíná mě to bavit!) a doma se svalila jak široká tak dlouhá. Krásně chladivé dlaždičky... sice jsem na nich hodila jednou při průzkumu držtičku, ale náhodou jsou bezva. Pelíšek príma měkký, ale dlaždice jsou dlaždice...
Panička teď sedí u počítače. Tož to já se přiblížím. Ale nemyslete si, i takový přesun je únavný... tak dobrou
_____
Na video z prvního dne - řádění s hračkou se podívejte sem.
Pak si mě vzala ještě jiná paní, kterou jsem teda nikdy neviděla, to bych si pamatovala! Sedla si se mnou do auta. Ta s těmi supr tahacími vlasy sedla za volant a jelo se. Hurá, výlet! Z okna to bylo moc zajímavé, to víte, panička nás vždycky zavírala do kenelky, tak to moc neznám, tohle bylo žůžo! Normálně tam bylo nějaké zrcátko a zíral tam z něj na mě pes! Docela brzo jsme se zastavili, panička mě vzala na trávu, akorát jsem nepochopila, co po mě chtěla. Ta druhá se vrátila s flaškou - jejej, pití, žízeň... ale prý musím počkat domů (no to by mě zajímalo, proč to teda neotočej). Chvíli jsem se teda válela té cizí po klíně (bylo mi horko, ale statečně jsem to vydržela, kníkala jen chvilkama, aby na mě nezapomněli, že tam jsem!) a pak jsem objevila místo pod nohama. Tam bylo přeci jen chladněji, hezky to tak houpalo...
Najednou mě zas kamsi nesli. Došli jsme do takového divného domu, spousta pachů a zvuků, cizí psi a takoví divní! Místo chlupů měli peří a místo tlamiček... no hrůza! Ale taky tam viselo spousta zajímavých věcí, některé byly určitě k jídlu! Kolem krku mi cosi navlékli a pak se šlo zas do auta, ale to už bylo jen na chvilku. Vystoupili jsme do úplné tmy, prý nějaká garáž. Z té jsem musela vlézt do takového divného mini pokojíčku, ten se s námi začal houpat - a ještě jedny dveře. A prý "vítej doma". Cože? No to bych se na to podívala. Pěkně jsem si to tam obešla (ale že mi to trvalo), všechno očuchala, našla vodu (a vypila hned půlku misky), ta nová vlasatá panička mi nasypala granule - to jsem slyšela zcela zřetelně! Ale nedala, prý napřed namočit. Z ruky mi ale pár zrníček dala. Mňam! Jako doma...
Pak jsme se šly projít, tamta paní se rozloučila a s novou paničkou jsme šly objevovat okolí. No došly jsme za roh, co vám budu povídat. Domů jsem kupodivu trefila (to mě asi táhly ty granulky), slupla oběd, panička mě vytáhla ještě na jednu vycházku (došly jsme dál, začíná mě to bavit!) a doma se svalila jak široká tak dlouhá. Krásně chladivé dlaždičky... sice jsem na nich hodila jednou při průzkumu držtičku, ale náhodou jsou bezva. Pelíšek príma měkký, ale dlaždice jsou dlaždice...
Panička teď sedí u počítače. Tož to já se přiblížím. Ale nemyslete si, i takový přesun je únavný... tak dobrou
_____
Na video z prvního dne - řádění s hračkou se podívejte sem.
15.7.
Tak už je to pátý den, co jsem se svojí novou paničkou, a teda musím se omluvit, protože pro to všechno hraní, kousání hraček, běhání ve vysoké trávě a spinkání nemám na psaní deníčku ani tolik času, jak jsem myslela. Pořád tu je co objevovat a navíc s paničkou pořád někam jezdíme (jsem šikovná, baví mě to a ještě nikdy jsem v autě nezvracela!), vlastně každý den. Jednou to byla stáj, pak to bylo něco, čemu panička říkala "táta". Tam je to náhodou príma - tři divní psi se svislými zorničkami, které místo štěkání syčí a umějí báječně skákat po nábytku (třeba to odkoukám a jednou to taky budu umět, to budou mít všichni radost!), ty si mě teda moc nevšímají, hrát si nechtějí, ale co, jejich smůla. Já se obvykle věnuju prozkoumávání bytu. Řeknu vám, najít někde dlaždičky k ochlazení, to je kumšt, jsou jen v předsíni a tam je pěkná tma, která TAK uspává... pak mě panička obvykle vzbudí a jde se domů.
Poznala jsem taky další místo a tomu panička říká "kmámně" nebo tak nějak to zní. Tam je dlaždiček zas o něco víc, ale spinkat mě tam ještě nenechali. Dvounožci jsou tam dva, pořád na mě šišlají, nevíte někdo proč?
Jo, ale to vám musím říct, dneska to bylo strašný. Zase jsme vyrazily, vystoupily tam, jak je "táta", akorát jsme vlezly do jiného baráku. Tam to tak divně páchlo... najednou se otevřely dveře, dvě dvounožkyně se nade mnou začaly rozplývat, zvedly mě do vzduchu, chvíli si mě prohlížely ze všech stran (i zevnitř) a najednou držely v ruce něco dlouhého bílého a strčily mi to do... No aspoň chtěly, jasně že jsem se nenechala! Ještěže to nezkusily znovu, to bych jim předvedla, jak umím ječet.
Odpoledne mě prý čeká překvapení, kterému panička říká "Ruby". To jsem na to teda zvědavá!
Tak už je to pátý den, co jsem se svojí novou paničkou, a teda musím se omluvit, protože pro to všechno hraní, kousání hraček, běhání ve vysoké trávě a spinkání nemám na psaní deníčku ani tolik času, jak jsem myslela. Pořád tu je co objevovat a navíc s paničkou pořád někam jezdíme (jsem šikovná, baví mě to a ještě nikdy jsem v autě nezvracela!), vlastně každý den. Jednou to byla stáj, pak to bylo něco, čemu panička říkala "táta". Tam je to náhodou príma - tři divní psi se svislými zorničkami, které místo štěkání syčí a umějí báječně skákat po nábytku (třeba to odkoukám a jednou to taky budu umět, to budou mít všichni radost!), ty si mě teda moc nevšímají, hrát si nechtějí, ale co, jejich smůla. Já se obvykle věnuju prozkoumávání bytu. Řeknu vám, najít někde dlaždičky k ochlazení, to je kumšt, jsou jen v předsíni a tam je pěkná tma, která TAK uspává... pak mě panička obvykle vzbudí a jde se domů.
Poznala jsem taky další místo a tomu panička říká "kmámně" nebo tak nějak to zní. Tam je dlaždiček zas o něco víc, ale spinkat mě tam ještě nenechali. Dvounožci jsou tam dva, pořád na mě šišlají, nevíte někdo proč?
Jo, ale to vám musím říct, dneska to bylo strašný. Zase jsme vyrazily, vystoupily tam, jak je "táta", akorát jsme vlezly do jiného baráku. Tam to tak divně páchlo... najednou se otevřely dveře, dvě dvounožkyně se nade mnou začaly rozplývat, zvedly mě do vzduchu, chvíli si mě prohlížely ze všech stran (i zevnitř) a najednou držely v ruce něco dlouhého bílého a strčily mi to do... No aspoň chtěly, jasně že jsem se nenechala! Ještěže to nezkusily znovu, to bych jim předvedla, jak umím ječet.
Odpoledne mě prý čeká překvapení, kterému panička říká "Ruby". To jsem na to teda zvědavá!
19.7.
Tak už vím, co je to Ruby! Jedna z mých sestřenic, starší než já. Vyblbly jsme se spolu ve stáji poctivě. Paničky si myslely, že budeme celý večer pak spinkat, ale kdepak já! Cesta autem mi stačila na osvěžení, doma jsem zase blbnula.
Začínám taky pěkně zlobit. Zjistila jsem spoustu věcí, ze kterých má panička radost a dělám je. Jsou ale věci, které ráda nemá, ale já si nemůžu pomoct. Například boty. Chodí v nich i do stáje a TAK krásně vonějí, že si nedám říct a musím je pořád kousat. Už jsem zničila dvoje a momentálně si odpykávám trest. Panička mě totiž přistihla při cupování vložky, tak mě chytla za krk a moc mi vyhubovala. Proč, když je to tak supr hračka? :(
Okruh mých kamarádů se zvolna rozšiřuje. Po Ruby a Northovi (kterého prý jen tak znova neuvidím, škoda, je to sympaťák) a kníračích přibyli kámoši ze štěněcí školky - Aigo a příbuzná Connie Wendaaja. Hlavně s Aigem je švanda, sice je starší dokonce než Ruby, ale s těmi krátkými nožkami není vyšší než já. Connie je taková nesmělá, moc se k našim hrátkám nepřidává, ale zato je moc šikovná, když po ní panička nebo paní lektorka něco chtějí. Dneska tam jdeme zas a panička si prý má s sebou vzít klikr. To je taky děsně zajímavá věc! Napřed jsem se teda trošinku polekala, co to jde za zvuk z její ruky, ale víte, ono vždycky když se to ozve, tak dostanu něco dobrého. Perfektní věc! Třeba dotknu se packou krabičky, už to slyším a letí pamlsek! Nebo si na ni stoupnu. Nebo se dotknu čumákem hadru. No prostě cokoliv vymyslím, tak hned se to ozve a já vím, že z ruky přiletí pamlsek. Ovšem z dlaně si ho vzít nesmím! Když se o to pokusím, dlaň se zavře a já mám smůlu. Ovšem když to vydržím, dostanu z prstů druhé ruky. No co, troška trpělivosti přece neuškodí - když to panička takhle chce, proč ne, já na tu hru klidně přistoupím. Hlavně že je veselo a dobrůtky lítají vzduchem!
Tak už vím, co je to Ruby! Jedna z mých sestřenic, starší než já. Vyblbly jsme se spolu ve stáji poctivě. Paničky si myslely, že budeme celý večer pak spinkat, ale kdepak já! Cesta autem mi stačila na osvěžení, doma jsem zase blbnula.
Začínám taky pěkně zlobit. Zjistila jsem spoustu věcí, ze kterých má panička radost a dělám je. Jsou ale věci, které ráda nemá, ale já si nemůžu pomoct. Například boty. Chodí v nich i do stáje a TAK krásně vonějí, že si nedám říct a musím je pořád kousat. Už jsem zničila dvoje a momentálně si odpykávám trest. Panička mě totiž přistihla při cupování vložky, tak mě chytla za krk a moc mi vyhubovala. Proč, když je to tak supr hračka? :(
Okruh mých kamarádů se zvolna rozšiřuje. Po Ruby a Northovi (kterého prý jen tak znova neuvidím, škoda, je to sympaťák) a kníračích přibyli kámoši ze štěněcí školky - Aigo a příbuzná Connie Wendaaja. Hlavně s Aigem je švanda, sice je starší dokonce než Ruby, ale s těmi krátkými nožkami není vyšší než já. Connie je taková nesmělá, moc se k našim hrátkám nepřidává, ale zato je moc šikovná, když po ní panička nebo paní lektorka něco chtějí. Dneska tam jdeme zas a panička si prý má s sebou vzít klikr. To je taky děsně zajímavá věc! Napřed jsem se teda trošinku polekala, co to jde za zvuk z její ruky, ale víte, ono vždycky když se to ozve, tak dostanu něco dobrého. Perfektní věc! Třeba dotknu se packou krabičky, už to slyším a letí pamlsek! Nebo si na ni stoupnu. Nebo se dotknu čumákem hadru. No prostě cokoliv vymyslím, tak hned se to ozve a já vím, že z ruky přiletí pamlsek. Ovšem z dlaně si ho vzít nesmím! Když se o to pokusím, dlaň se zavře a já mám smůlu. Ovšem když to vydržím, dostanu z prstů druhé ruky. No co, troška trpělivosti přece neuškodí - když to panička takhle chce, proč ne, já na tu hru klidně přistoupím. Hlavně že je veselo a dobrůtky lítají vzduchem!
9.10.
Už jsem dlouho nic nenapsala. To víte, život rostoucího štěněte není nic jednoduchého, to má pes tolik práce se zlobením, že na psaní deníčků nezbývá čas. A to nejen paničku s páníčkem, ale všechny ty spousty dalších dvounožců, se kterými přicházím denně do styku. Pokaždé, když některého z nich nevidím pár dní, říkají, že rostu jak z vody. Ale to pozor, to by byla mýlka, já rostu z granulek! Je sice fakt, že piju jak suchá houba (říká panička), ale granulky, to je moje.
Jak už jsem říkala, rostu. Za dva týdny oslavím pět měsíců. Připadá mi to jako hrozně dlouhá doba, co jsem bydlela se ségrama a bráškou, ale panička říká, že to prý děsně utíká. Že prý když mě hledala (a trvalo to dlouho!), tak teprve rozkvétaly první kytičky a slézal sníh. Sníh, nevíte někdo, co to je?? Sníh?? Zaslechla jsem, že to prý padá zeshora. No to je pěkná hloupost! Shora padá voda a poslední dobou taky listy. Nic jiného přece z nebe padat nemůže, ne?
Občas si teda ti moji dvounožci povzdechnou, jak to letí. Ale mají radost z každého dne se mnou a já taky. Děláme spoustu zajímavých věcí a čím budu starší, tím jich bude víc. S koněm Karmínem budeme chodit na pořádné dlouhé procházky ven, na cvičáku budeme stejně jako ostatní kámoši skákat přes překážky a tancovat před spoustami lidí. Předvádění v kruhu mě taky čeká v budoucnu dost a dost, ale to bude záležet taky na tom, jak moc se budu líbit jako štěňátko a dorost. No, už se to blíží! Jako štěně absolvuju už jen jednu výstavu, pak už budu dorost. No co, mladé slečny mezi dětičky přece nepatří! Škoda jen, že jako slečinka toho moc nestihnu - jak jsme to tak s paničkou počítaly, tak jen jednu, až v příští sezóně. Pak už budu patřit do třídy mladých dam...
Už jsem dlouho nic nenapsala. To víte, život rostoucího štěněte není nic jednoduchého, to má pes tolik práce se zlobením, že na psaní deníčků nezbývá čas. A to nejen paničku s páníčkem, ale všechny ty spousty dalších dvounožců, se kterými přicházím denně do styku. Pokaždé, když některého z nich nevidím pár dní, říkají, že rostu jak z vody. Ale to pozor, to by byla mýlka, já rostu z granulek! Je sice fakt, že piju jak suchá houba (říká panička), ale granulky, to je moje.
Jak už jsem říkala, rostu. Za dva týdny oslavím pět měsíců. Připadá mi to jako hrozně dlouhá doba, co jsem bydlela se ségrama a bráškou, ale panička říká, že to prý děsně utíká. Že prý když mě hledala (a trvalo to dlouho!), tak teprve rozkvétaly první kytičky a slézal sníh. Sníh, nevíte někdo, co to je?? Sníh?? Zaslechla jsem, že to prý padá zeshora. No to je pěkná hloupost! Shora padá voda a poslední dobou taky listy. Nic jiného přece z nebe padat nemůže, ne?
Občas si teda ti moji dvounožci povzdechnou, jak to letí. Ale mají radost z každého dne se mnou a já taky. Děláme spoustu zajímavých věcí a čím budu starší, tím jich bude víc. S koněm Karmínem budeme chodit na pořádné dlouhé procházky ven, na cvičáku budeme stejně jako ostatní kámoši skákat přes překážky a tancovat před spoustami lidí. Předvádění v kruhu mě taky čeká v budoucnu dost a dost, ale to bude záležet taky na tom, jak moc se budu líbit jako štěňátko a dorost. No, už se to blíží! Jako štěně absolvuju už jen jednu výstavu, pak už budu dorost. No co, mladé slečny mezi dětičky přece nepatří! Škoda jen, že jako slečinka toho moc nestihnu - jak jsme to tak s paničkou počítaly, tak jen jednu, až v příští sezóně. Pak už budu patřit do třídy mladých dam...
29.11.
Tak. A je to pryč. Už nejsem štěňátko. Jsem dorostenka. Už se nade mnou lidi na ulici nerozplývají, už se nepitvoří, jaké jsem klásné štěňáteško, ale na druhou stranu, už si mě aspoň nepletou s karelským medvědím psem, už mě mají za voříška :)
Panička se mnou dělá čím dál víc zajímavých věcí. Už s koněm Karmínem chodíme ven, i když častěji zůstáváme ve stáji a panička pracuje na písku, kam já nesmím, pokud tam jsou koně. Někdy tam ale jdeme řádit, to miluju, v písku se tak krásně běhá! Na cvičáku se taky nenudíme - mám fůru nových kamarádů (jak velškorgiho Aiga, který už vyrostl a je veliký, i přes ty svoje krátké nožky, tak russel teriéra Tweetyho nebo třeba bostoňáčka Kolbiho) a děláme spoustu zajímavých věcí, a co je nejlepší, za všechny dostávám dobrůtky a hračku, o kterou se panička přetahuje (jde jí to!). Tak třeba chodím u nohy a koukám na ni nebo běžím, když na mě zavolá, seznamuji se s různými věcmi na zemi a panička má velkou radost, když se jich dotknu. Když jsme v hale samy, tak mě vždycky čeká hodně běhání - miluju tunel! To je vám taková bezva věc, zvlášť když se honíme s Tweetym, já se mu tam schovám a pak vyběhnu na druhé straně, to je bžunda. Panička vzkazuje, že prý se na nás můžete podívat ve vi... vide... vidoegarelii. No prostě tu jsme. Tak se mrkněte, aspoň se pobavíte - běhání a ukazování, kam mám běžet a co mám dělat, to jí fakt nejde! Je to ostuda, ještěže jsem tak chytrá a domyslím si, co to po mě chce.
Apropo, už tuším, co to je sníh. Sice teda furt nechápu, jak to může padat z nebe, ale už vím, že to studí do pacek. A je to bílé. Víc si nepamatuju, bylo to tu jen párkrát chviličku, obvykle ráno. Ale panička slibuje, že už brzo a že bude švanda. Už se těším!
Tak. A je to pryč. Už nejsem štěňátko. Jsem dorostenka. Už se nade mnou lidi na ulici nerozplývají, už se nepitvoří, jaké jsem klásné štěňáteško, ale na druhou stranu, už si mě aspoň nepletou s karelským medvědím psem, už mě mají za voříška :)
Panička se mnou dělá čím dál víc zajímavých věcí. Už s koněm Karmínem chodíme ven, i když častěji zůstáváme ve stáji a panička pracuje na písku, kam já nesmím, pokud tam jsou koně. Někdy tam ale jdeme řádit, to miluju, v písku se tak krásně běhá! Na cvičáku se taky nenudíme - mám fůru nových kamarádů (jak velškorgiho Aiga, který už vyrostl a je veliký, i přes ty svoje krátké nožky, tak russel teriéra Tweetyho nebo třeba bostoňáčka Kolbiho) a děláme spoustu zajímavých věcí, a co je nejlepší, za všechny dostávám dobrůtky a hračku, o kterou se panička přetahuje (jde jí to!). Tak třeba chodím u nohy a koukám na ni nebo běžím, když na mě zavolá, seznamuji se s různými věcmi na zemi a panička má velkou radost, když se jich dotknu. Když jsme v hale samy, tak mě vždycky čeká hodně běhání - miluju tunel! To je vám taková bezva věc, zvlášť když se honíme s Tweetym, já se mu tam schovám a pak vyběhnu na druhé straně, to je bžunda. Panička vzkazuje, že prý se na nás můžete podívat ve vi... vide... vidoegarelii. No prostě tu jsme. Tak se mrkněte, aspoň se pobavíte - běhání a ukazování, kam mám běžet a co mám dělat, to jí fakt nejde! Je to ostuda, ještěže jsem tak chytrá a domyslím si, co to po mě chce.
Apropo, už tuším, co to je sníh. Sice teda furt nechápu, jak to může padat z nebe, ale už vím, že to studí do pacek. A je to bílé. Víc si nepamatuju, bylo to tu jen párkrát chviličku, obvykle ráno. Ale panička slibuje, že už brzo a že bude švanda. Už se těším!
20.3.2012
Zima je pryč, prý je první jarní den. Už vím, co to je ten sníh, ale moc se teda páníčkové nesnažili, za sněhem jsme vyrazili jen jednou a doma skoro žádný nebyl. Tak třeba příští rok.
Blíží se moje první narozeniny. Panička má z toho tak trochu těžkou hlavu. Nejenom výcvik (furt neví, jak teda s těmi překážkami, kdy co a jak), ale taky hárání - nevíte někdo, co to je? Tuhle jí přišel balíček, ona ho otevřela a nasadila mi cosi odporně těsného kolem zadních nohou, aspoň tu díru na ocas to má, ale je to teda neskutečná otrava nosit. Nandavání je tak ponižující! Br, už aby to hárání bylo za mnou, ať je to co je to.
Jinak se mám fajn, pohyb a dobré papání je základ - do granulek dostávám večer lososový olej, no páni, to je taková lahoda!! Sem tam dostanu syrovou kost s kloubem, na tu nikdy nespěchám, tu si nosím na své oblíbené místečko a hezky pomalu ožužlávám, akorát mi to panička vždycky sebere dřív, než ji celou spucuju - nedávno se mi stalo, že ji zavčasu nesebrala a já si ji šikulka vrazila podélně na zuby. No tak jsem za ní zašla, jako že mám problém, a ona se pokoušela ji sundat. Držela jsem statečně - přeci jen, její prsty jsou šikovnější než můj jazyk a packy. Nakonec se to podařilo, ale byly to nervy.
Jinak ale nezlobím, jsem šikovná vychovaná holka a páníčkové ze mě mají radost. A nejen oni, ale i chovatelka, která mi vždycky drží palce, když jedeme na závody. Třeba se jednou střetneme na parkuru i se ségrou Hvězdičkou :)
Zima je pryč, prý je první jarní den. Už vím, co to je ten sníh, ale moc se teda páníčkové nesnažili, za sněhem jsme vyrazili jen jednou a doma skoro žádný nebyl. Tak třeba příští rok.
Blíží se moje první narozeniny. Panička má z toho tak trochu těžkou hlavu. Nejenom výcvik (furt neví, jak teda s těmi překážkami, kdy co a jak), ale taky hárání - nevíte někdo, co to je? Tuhle jí přišel balíček, ona ho otevřela a nasadila mi cosi odporně těsného kolem zadních nohou, aspoň tu díru na ocas to má, ale je to teda neskutečná otrava nosit. Nandavání je tak ponižující! Br, už aby to hárání bylo za mnou, ať je to co je to.
Jinak se mám fajn, pohyb a dobré papání je základ - do granulek dostávám večer lososový olej, no páni, to je taková lahoda!! Sem tam dostanu syrovou kost s kloubem, na tu nikdy nespěchám, tu si nosím na své oblíbené místečko a hezky pomalu ožužlávám, akorát mi to panička vždycky sebere dřív, než ji celou spucuju - nedávno se mi stalo, že ji zavčasu nesebrala a já si ji šikulka vrazila podélně na zuby. No tak jsem za ní zašla, jako že mám problém, a ona se pokoušela ji sundat. Držela jsem statečně - přeci jen, její prsty jsou šikovnější než můj jazyk a packy. Nakonec se to podařilo, ale byly to nervy.
Jinak ale nezlobím, jsem šikovná vychovaná holka a páníčkové ze mě mají radost. A nejen oni, ale i chovatelka, která mi vždycky drží palce, když jedeme na závody. Třeba se jednou střetneme na parkuru i se ségrou Hvězdičkou :)
22.5.2012
Je tomu přesně rok, co jsem přišla na svět. Ani se mi tomu nechce věřit, je to tak dávno... To byly doby, kdy jsem se na vratkých nožičkách pokoušela připlazit k mámině cecíku! S bráškou Iggym jsme se kousali do uší a do pacek, poprvé jsme ochutnali rozmočené granulky... ach jo. Už je to jen dávná vzpomínka. Teď jsem právoplatně dospělá. Nejenže je mi rok, ale už jsem fenou i v jiných ohledech - páni kluci se ještě donedávna mohli přetrhnout, aby se mi mohli dvořit!
Panička je den ze dne nervóznější, akorát nechápu moc z čeho. Snad se to už brzo dozvím. Je jen málo věcí, které bych nevěděla nebo kterým bych nerozuměla. Třeba na parkuru, to jsem tak vzorná, až jsem sama na sebe pyšná. Panička se musí ještě hodně učit - ona to vůbec neumí! Chce tam, ukáže jinam, já poslušně běžím jinam a ona mě leckdy ani nepochválí, no chápete to? Ale já ji to naučím, jsem přece hodná a trpělivá holka. Žádný praštěný egoistický teriér, co má z chyb páníčka snad radost a vymýšlí blázniviny, jen aby nebylo po jeho (po páníčkovo). Kdepak, přání paničky je přece svaté! A já jsem se k tomu narodila, abych udělala, co paničce na očích vidím (občas tam vidím, že mám zlobit, muhehe). Uvidíte, bude z nás skvělý tým - a já udělám vše pro to, abychom šly ve stopách mamky Abinky a strejdy Diplomata. Mimochodem, mají spolu štěňátka, budoucí šampiony a naši konkurenci - to abychom šly honem zase trénovat!
Je tomu přesně rok, co jsem přišla na svět. Ani se mi tomu nechce věřit, je to tak dávno... To byly doby, kdy jsem se na vratkých nožičkách pokoušela připlazit k mámině cecíku! S bráškou Iggym jsme se kousali do uší a do pacek, poprvé jsme ochutnali rozmočené granulky... ach jo. Už je to jen dávná vzpomínka. Teď jsem právoplatně dospělá. Nejenže je mi rok, ale už jsem fenou i v jiných ohledech - páni kluci se ještě donedávna mohli přetrhnout, aby se mi mohli dvořit!
Panička je den ze dne nervóznější, akorát nechápu moc z čeho. Snad se to už brzo dozvím. Je jen málo věcí, které bych nevěděla nebo kterým bych nerozuměla. Třeba na parkuru, to jsem tak vzorná, až jsem sama na sebe pyšná. Panička se musí ještě hodně učit - ona to vůbec neumí! Chce tam, ukáže jinam, já poslušně běžím jinam a ona mě leckdy ani nepochválí, no chápete to? Ale já ji to naučím, jsem přece hodná a trpělivá holka. Žádný praštěný egoistický teriér, co má z chyb páníčka snad radost a vymýšlí blázniviny, jen aby nebylo po jeho (po páníčkovo). Kdepak, přání paničky je přece svaté! A já jsem se k tomu narodila, abych udělala, co paničce na očích vidím (občas tam vidím, že mám zlobit, muhehe). Uvidíte, bude z nás skvělý tým - a já udělám vše pro to, abychom šly ve stopách mamky Abinky a strejdy Diplomata. Mimochodem, mají spolu štěňátka, budoucí šampiony a naši konkurenci - to abychom šly honem zase trénovat!
3.7.2012
Tak tomu teda neuvěříte, co se u nás přihodilo! Nedávno jsme byli na výletě u jedné fajn tety, která měla - představte si - mini psy, šest docela malinkých štěňat, co neuměli pořádně ani chodit, ani štěkat, no prostě takoví prckové, a k tomu dospělou borderku (celkem divnou, chvíli si hrála na honěnou, chvíli vrčela) a jednu starší kamarádku. Bylo to zajímavé. Ale představte si, my tam byli znova před pár dny - prckové zmizeli, já tam ale jednu malou slečnu ještě našla! Bylo mi jí líto a líbila se mi, tak jsem doufala, že to páníčci cítí stejně. A taky že jo! Ptali se mě, jestli si ji chci vzít s sebou. Hodila jsem svůj nejsouhlasnější výraz - a povedlo se! Opravdu jsme si ji vzali do auta a odvezli domů! Hurá, mám kámošku!
No první den taková sranda nebyla, nebyla jsem si moc jistá, kolik do toho můžu kousnout, tak jsem radši jen opatrně zkoušela packou, co to vydrží, a ukazovala zuby, jestli jako si bude hrát. A šlo to! Už druhý den jsme se honily po bytě, kousaly do sebe a je čím dál větší legrace!
Panička má o mě trošku starost, že už skoro nechci snídani. Ale kdo by žral v takovém vedru, že? Raději se koušeme s malou Sandy. Tak jí totiž říkají, víte? Je to slečna a je docela drzá. Já se jí snažím ukázat všechnu tu spoustu užitečných věcí, jako třeba že se má sednout, chci-li dostat pamlsek, nebo že se chodí zásadně po chodníku, ne po silnici, a na trávu se čůrá a do vysoké chodí na velkou. Chápe to docela rychle! Taky už dneska konečně nebrečela - no, ona to totiž pustila doma, cheche. Je to prostě ještě prcek, ale ona se to naučí. Já ji to všechno naučím, vypadá celkem schopně, no jen aby to s tím sebevědomím nepřeháněla a taky se hezky snažila. Ale páníčkové si snad nějak poradí. Pomůžu, jak budu moct!
Tak tomu teda neuvěříte, co se u nás přihodilo! Nedávno jsme byli na výletě u jedné fajn tety, která měla - představte si - mini psy, šest docela malinkých štěňat, co neuměli pořádně ani chodit, ani štěkat, no prostě takoví prckové, a k tomu dospělou borderku (celkem divnou, chvíli si hrála na honěnou, chvíli vrčela) a jednu starší kamarádku. Bylo to zajímavé. Ale představte si, my tam byli znova před pár dny - prckové zmizeli, já tam ale jednu malou slečnu ještě našla! Bylo mi jí líto a líbila se mi, tak jsem doufala, že to páníčci cítí stejně. A taky že jo! Ptali se mě, jestli si ji chci vzít s sebou. Hodila jsem svůj nejsouhlasnější výraz - a povedlo se! Opravdu jsme si ji vzali do auta a odvezli domů! Hurá, mám kámošku!
No první den taková sranda nebyla, nebyla jsem si moc jistá, kolik do toho můžu kousnout, tak jsem radši jen opatrně zkoušela packou, co to vydrží, a ukazovala zuby, jestli jako si bude hrát. A šlo to! Už druhý den jsme se honily po bytě, kousaly do sebe a je čím dál větší legrace!
Panička má o mě trošku starost, že už skoro nechci snídani. Ale kdo by žral v takovém vedru, že? Raději se koušeme s malou Sandy. Tak jí totiž říkají, víte? Je to slečna a je docela drzá. Já se jí snažím ukázat všechnu tu spoustu užitečných věcí, jako třeba že se má sednout, chci-li dostat pamlsek, nebo že se chodí zásadně po chodníku, ne po silnici, a na trávu se čůrá a do vysoké chodí na velkou. Chápe to docela rychle! Taky už dneska konečně nebrečela - no, ona to totiž pustila doma, cheche. Je to prostě ještě prcek, ale ona se to naučí. Já ji to všechno naučím, vypadá celkem schopně, no jen aby to s tím sebevědomím nepřeháněla a taky se hezky snažila. Ale páníčkové si snad nějak poradí. Pomůžu, jak budu moct!
27.5.2013
Tak nějak na deníček kašlu, co? No ono se není čemu divit, máme s paničkou napilno, všechny tři. Protože i ta chlupatá zubatá koule, co jí říkají Sandy, už je dospělá, věnujeme se naplno výcviku a sportům. Jezdíme pást ovečky, nedávno nás obě strašně chválili, asi se nám něco povedlo, nějaké zkoušky vloh nebo co. Taky jsem si složila zkoušku v tom, na co panička trénuje se ségrou, totiž taková poslušnost, kde se nosí aporty, chodí u nohy a tak. No, docela nuda, ale jí se to prý líbí.
Až bude konečně zase teplo, budeme jezdit hodně k vodě. Sandy to potřebuje, ale teda do vody lezu raději já. Hlavně když mi tam někdo hodí klacek nebo míček, to bych se pro něj třeba utopila, jen abych ho vylovila. Hlavně aby se už oteplilo - letošní zima snad nikdy neskončí...
Tak nějak na deníček kašlu, co? No ono se není čemu divit, máme s paničkou napilno, všechny tři. Protože i ta chlupatá zubatá koule, co jí říkají Sandy, už je dospělá, věnujeme se naplno výcviku a sportům. Jezdíme pást ovečky, nedávno nás obě strašně chválili, asi se nám něco povedlo, nějaké zkoušky vloh nebo co. Taky jsem si složila zkoušku v tom, na co panička trénuje se ségrou, totiž taková poslušnost, kde se nosí aporty, chodí u nohy a tak. No, docela nuda, ale jí se to prý líbí.
Až bude konečně zase teplo, budeme jezdit hodně k vodě. Sandy to potřebuje, ale teda do vody lezu raději já. Hlavně když mi tam někdo hodí klacek nebo míček, to bych se pro něj třeba utopila, jen abych ho vylovila. Hlavně aby se už oteplilo - letošní zima snad nikdy neskončí...
2.3.2015
Jojo, kašlu na něj... ale tohle zapsat musím! Nedávno jsme vyrazili na výlet - normální výlet, řekli byste. Že jsme jeli celé dopoledne, budiž. Že v domově páníčkovy maminky nikdo nebyl, budiž. Ale už to mi bylo podezřelé. Že jsme jeli zase odpoledne, to už vyloženě smrdělo (a já to nebyla. I když občas já ráda). A pak to teprve začalo. V cíli nás čekali divně mluvící lidi, kterým evidentně nerozuměla ani panička (a oni jí), a divně se chovající pes. Dva byli zavření, štěkali cizí řečí, ten žlutý chlupatý kolem mě kroužil a dělal mi neslušné návrhy. Jsem hodná holka, jasně že jsem ho odháněla. Panička mi domluvila, tak jsem ho nechala udělat, co chtěl - kdybych bývala věděla, co to bylo! Pak už bylo pozdě, chtěla jsem ho za ten ponižující akt sežrat, ale panička mi bránila. Útrpně jsem čekala (no nejmíň hodinu! Možná celé století!), pak mě konečně pustil a panička měla radost, já taky. To by mě jako zajímalo, co to mělo znamenat. Nevíte, proč od té doby musím doma lehat na záda a panička mi prohlíží břicho??
Jojo, kašlu na něj... ale tohle zapsat musím! Nedávno jsme vyrazili na výlet - normální výlet, řekli byste. Že jsme jeli celé dopoledne, budiž. Že v domově páníčkovy maminky nikdo nebyl, budiž. Ale už to mi bylo podezřelé. Že jsme jeli zase odpoledne, to už vyloženě smrdělo (a já to nebyla. I když občas já ráda). A pak to teprve začalo. V cíli nás čekali divně mluvící lidi, kterým evidentně nerozuměla ani panička (a oni jí), a divně se chovající pes. Dva byli zavření, štěkali cizí řečí, ten žlutý chlupatý kolem mě kroužil a dělal mi neslušné návrhy. Jsem hodná holka, jasně že jsem ho odháněla. Panička mi domluvila, tak jsem ho nechala udělat, co chtěl - kdybych bývala věděla, co to bylo! Pak už bylo pozdě, chtěla jsem ho za ten ponižující akt sežrat, ale panička mi bránila. Útrpně jsem čekala (no nejmíň hodinu! Možná celé století!), pak mě konečně pustil a panička měla radost, já taky. To by mě jako zajímalo, co to mělo znamenat. Nevíte, proč od té doby musím doma lehat na záda a panička mi prohlíží břicho??
Paničky zápis - krytí
Hárání začalo 24.1. - o víc jak měsíc později, než bylo očekáváno (předpovědi dle línání zněly - vyjedete na Vánoce). Ajska byla přemlouvána, aby už konečně začala, jinak by bylo nutno krytí odpískat. Takřka na poslední chvíli začalo. Vypadalo to, že se ani pořádně nerozjíždí, neopuchala, čistila se intenzivně, takže se doma nemuselo skoro vytírat... První návštěva veta v pátek 30.1., výtěr v pořádku, přijďte v pondělí. 2.2. výtěr a krev (páníček se činil), dle výtěru už bylo jasné, že jdeme do nejlepšího, výsledky krve přišly v úterý. Verdikt: progesteron 5,2, víkend nám nevyjde, máme jet krýt ve čtvrtek. Chovatelé nás ovšem posílali okamžitě! S Katalin v Maďarsku bylo dohodnuto, že dorazíme ve středu v šest večer. Pořád žádný výrazný otok, výtok minimální.
Ráno 4.2. jsme vyrazily s oběma holkami směr Hodonín. Pomalou courací jízdou jsme dojeli po poledni, dali si sváču a čekali. V půl třetí už jsem nevydržela a vyrazila na cestu, která měla trvat něco přes dvě hodiny. Namísto Bratislavy jsem zvolila Vídeň - Rakušáci mají lepší silnice a na Slovensku mělo sněžit. Cesta probíhala jako po másle, před Vádní jsem se stavila na tradiční pumpě u sachru a dala si svačinku.
Na místo jsme dorazily bez bloudění v pět. S holkami jsem se prošla a jen čekala na Katalin. Dorazila z práce na minutu přesně. Krátké seznámení na chodbě i s malou Jazzmine, které se Ajska líbila, stejně jako všem - zacvičila si dogdancing. To ještě netušila, co ji čeká na dvoře. Katalin nás tam provedla. Zkušený Monty už věděl, co ho čeká, podesáté :) Dva zbylí psi zavření, na dvůr došla nová voňavá holka. Hned se jí dvořil, podbízel, nedbal na její cvakání a nespokojené kvikání. Ajska po chvíli unikání byla přidržená, aby si Monty pořádně přivoněl. Dvakrát nasucho skočil, což Ajsku paradoxně uklidnilo - jako by si řekla, že tohle zvládne, ať si chlapec vrzne. To netušila, že jí Katalin dá ocas na stranu... V prvním momentu by Montyho kousla, ale přese mě by nešla, nezbylo jí, než se zase uklidnit a počkat, až bude po všem. Svázání trvalo cca patnáct minut, během kterých mi dřevěněly nohy zabořené do sněhu, o které se Ajska pasivně opírala. Sem tam tiše fňukla. Monty se prý moc vrtěl. Když došlo k rozpojení, Ajska samým nadšením vyskočila na mě, ani jsem to nečekala. Hned jsem ji zklidnila, pomazlila, s veselou, přešťastnou Ajskou odešla přes dům zase k autu a nechala ji odpočívat. Ještě jsem ji rychle zkontrolovala, zda je vše v pořádku, Monty se trefil, kam měl (:)) a prokrmila spokojené holky. Zbývalo jen vyřídit s Katalin papíry a hurá na zpáteční cestu. Ze které si pamatuju jen to, že si nepamatuju začátek, GPS mě totiž navedla na bratislavskou trasu, ze které jsem sjela až po necelé půlhodině a tím si zajela o víc jak hodinu. Panorama Vídně mě ale přivítalo i tak poměrně brzy a v pohodě, nezbývalo tedy, než se v Hodoníně vyspat na další den.
Dopoledne jsem zašla na místní veterinární kliniku vyšetřit znovu progesteron. Skoro jsem čekala, že budou hodnoty nízké, že hárání nevyšlo, jak mělo. V poledne došly výsledky - 14,3. Dílem úleva, dílem nervozita - mám jet na překrytí? Dle veterinářky buďto okamžitě nebo vůbec, dle poradkyně chovu klidně večer nebo nazítří. Později odpoledne jsem se tedy šalamounsky vydala k naší chovatelce zjistit stav pomocí Hira, testovacího psa. Ten zájem neprojevil, bylo tedy jasno - na překrytí se nejede. Buď to vyšlo nebo nevyšlo. Zbývá jen čekat.
Uteklo to poměrně rychle. Po dvou týdnech začaly ranní kontroly neměnícího se bříška. Ve čtvrtek 26.2. (22.den) jsem nevydržela (kvůli závodům) a zajela na Kladno k Alici vyšetřit - palpačně po třech vteřinách padlo památné "Je březí," a má reakce "FAKT?" - nevěřila jsem tomu, vzhledem k průběhu hárání, krytí i březosti. Následné sono odhalilo tři kuličky a já byla jako v opojení. V pondělí 2.3. jsem tedy zajela ještě za svou veterinářkou na spočtení prcků. To se vestoje sice zrovna nepodařilo důkladně, ale kuličky byly s jistotou čtyři. A předpověď 5-6. Má radost neznala mezí. Mám pocit, že teprve teď se to začne vléct!
Ráno 4.2. jsme vyrazily s oběma holkami směr Hodonín. Pomalou courací jízdou jsme dojeli po poledni, dali si sváču a čekali. V půl třetí už jsem nevydržela a vyrazila na cestu, která měla trvat něco přes dvě hodiny. Namísto Bratislavy jsem zvolila Vídeň - Rakušáci mají lepší silnice a na Slovensku mělo sněžit. Cesta probíhala jako po másle, před Vádní jsem se stavila na tradiční pumpě u sachru a dala si svačinku.
Na místo jsme dorazily bez bloudění v pět. S holkami jsem se prošla a jen čekala na Katalin. Dorazila z práce na minutu přesně. Krátké seznámení na chodbě i s malou Jazzmine, které se Ajska líbila, stejně jako všem - zacvičila si dogdancing. To ještě netušila, co ji čeká na dvoře. Katalin nás tam provedla. Zkušený Monty už věděl, co ho čeká, podesáté :) Dva zbylí psi zavření, na dvůr došla nová voňavá holka. Hned se jí dvořil, podbízel, nedbal na její cvakání a nespokojené kvikání. Ajska po chvíli unikání byla přidržená, aby si Monty pořádně přivoněl. Dvakrát nasucho skočil, což Ajsku paradoxně uklidnilo - jako by si řekla, že tohle zvládne, ať si chlapec vrzne. To netušila, že jí Katalin dá ocas na stranu... V prvním momentu by Montyho kousla, ale přese mě by nešla, nezbylo jí, než se zase uklidnit a počkat, až bude po všem. Svázání trvalo cca patnáct minut, během kterých mi dřevěněly nohy zabořené do sněhu, o které se Ajska pasivně opírala. Sem tam tiše fňukla. Monty se prý moc vrtěl. Když došlo k rozpojení, Ajska samým nadšením vyskočila na mě, ani jsem to nečekala. Hned jsem ji zklidnila, pomazlila, s veselou, přešťastnou Ajskou odešla přes dům zase k autu a nechala ji odpočívat. Ještě jsem ji rychle zkontrolovala, zda je vše v pořádku, Monty se trefil, kam měl (:)) a prokrmila spokojené holky. Zbývalo jen vyřídit s Katalin papíry a hurá na zpáteční cestu. Ze které si pamatuju jen to, že si nepamatuju začátek, GPS mě totiž navedla na bratislavskou trasu, ze které jsem sjela až po necelé půlhodině a tím si zajela o víc jak hodinu. Panorama Vídně mě ale přivítalo i tak poměrně brzy a v pohodě, nezbývalo tedy, než se v Hodoníně vyspat na další den.
Dopoledne jsem zašla na místní veterinární kliniku vyšetřit znovu progesteron. Skoro jsem čekala, že budou hodnoty nízké, že hárání nevyšlo, jak mělo. V poledne došly výsledky - 14,3. Dílem úleva, dílem nervozita - mám jet na překrytí? Dle veterinářky buďto okamžitě nebo vůbec, dle poradkyně chovu klidně večer nebo nazítří. Později odpoledne jsem se tedy šalamounsky vydala k naší chovatelce zjistit stav pomocí Hira, testovacího psa. Ten zájem neprojevil, bylo tedy jasno - na překrytí se nejede. Buď to vyšlo nebo nevyšlo. Zbývá jen čekat.
Uteklo to poměrně rychle. Po dvou týdnech začaly ranní kontroly neměnícího se bříška. Ve čtvrtek 26.2. (22.den) jsem nevydržela (kvůli závodům) a zajela na Kladno k Alici vyšetřit - palpačně po třech vteřinách padlo památné "Je březí," a má reakce "FAKT?" - nevěřila jsem tomu, vzhledem k průběhu hárání, krytí i březosti. Následné sono odhalilo tři kuličky a já byla jako v opojení. V pondělí 2.3. jsem tedy zajela ještě za svou veterinářkou na spočtení prcků. To se vestoje sice zrovna nepodařilo důkladně, ale kuličky byly s jistotou čtyři. A předpověď 5-6. Má radost neznala mezí. Mám pocit, že teprve teď se to začne vléct!
23.3.
Ten pocit je správný. Ještě dva nekonečné týdny!
Stav: 22,5kg, 10 nalitých cecíků a paničky nervy v pr*eli... :)
Ten pocit je správný. Ještě dva nekonečné týdny!
Stav: 22,5kg, 10 nalitých cecíků a paničky nervy v pr*eli... :)